Remus Lupin

 

Narozeniny	10. března
Hůlka	Cypřiš, žíně z jednorožce, 10 a čtvrt palce, poddajná
Bradavická kolej	Nebelvír
Zvláštní schopnosti	Neobyčejně nadaný v OPČM, vlkodlak
Původ	Otec čaroděj, matka mudla
Rodina	Ženatý s Nymphadorou Tonksovou, syn Edward Remus Lupin (zkráceně Teddy)

 

* Následující článek si rozpůlily překladatelky Ridia a Tutanchanup. Z části kvůli délce, z části proto, aby se nepopraly.

(přeložila Ridia)

Remus Lupin byl učitelem Obrany proti černé magii během Harryho třetího roku v Bradavicích. Měl šedí protkané světle hnědé vlasy a obvykle nosíval ošuntělé oblečení. Byl milý a populární u většiny studentů.

Rodiče

Remus Lupin byl jediným dítětem kouzelníka Lyalla Lupina a jeho mudlovské manželky Hope Howellové.

Lyall Lupin byl nesmírně inteligentní, spíše stydlivý mladý muž, který se stal, když mu bylo asi třicet, světově uznávaným odborníkem na nebytosti. Tyto zahrnují poltergeisty, bubáky a další podivná stvoření, přízračná vzhledem i chováním, která vlastně nikdy nebyla vysloveně naživu a jenž zůstávají záhadou i pro kouzelnický svět

Při jednom ze svých vyšetřování v hustém velšském lese, ve kterém číhal opravdu nebezpečný bubák, narazil Lyall na svou budoucí manželku. Hope Howellová, nádherná mudlovská dívka pracující na pojišťovacím úřadě v Cardiffu („hlavní město“ Walesu, pozn. překl.), si lehkomyslně vyrazila na místo, které považovala za nevinný les. Bubáci a poltergeisti mohou být mudly zaznamenáni a Hope, jež byla osobou mimořádně citlivou, pojala podezření, že ji mezi stromy někdo pozoruje. Nakonec, když se její představivost rozjela na plné obrátky, vzal na sebe Bubák podobu velkého muže se zlým pohledem, který se k ní blížil z šera s nataženýma rukama. V okamžiku, kdy uslyšel její křik, rozběhl se mladý Lyall za ní a jedním mávnutí hůlky změnil stvoření v pole hub. Na otřesenou Hope, zmatenou, že si tak rychle poradil s útočníkem, jeho první slova: ‚Neboj se, to byl jen bubák‘ neudělala žádný dojem. Když si všiml, jak moc je krásná, učinil Lyall moudré rozhodnutí a dále už tedy o bubácích nemluvil, místo toho souhlasil, že ten muž byl opravdu velký a děsivý a jediná rozumná věc, kterou teď mohl udělat, je doprovodit Hope domů.

Mladý pár se do sebe zamiloval a ani Lyallovo ostýchavé přiznání, které přišlo o několik měsíců později, že nikdy nebyla ve skutečném nebezpečí, už nemohlo ohrozit Hopeinu lásku. K Lyallově radosti přijala Hope jeho nabídku k sňatku a nadšeně se vrhla do plánování svatby, včetně přípravy dortu s postavičkou bubáka nahoře.

Lyallovo a Hopeino první a jediné dítě, Remus John, se narodilo rok po svatbě. Šťastný, zdravý chlapeček už brzy ukázal znaky svého kouzelnického nadání a oba rodiče si představovali, že až přijde čas, půjde v otcových stopách a bude navštěvovat Školu čar a kouzel v Bradavicích.

Kousnutí

V době, kdy byly Remusovi asi čtyři roky, se aktivita temné strany zvyšovala. Zatímco ještě málo lidí vědělo, co se skrývá za organizovanými útoky, Lord Voldemort uskutečňoval své první kroky k moci; Smrtijedi verbovali všechny druhy temných bytostí ve snaze svrhnout ministerstvo kouzel. Ministerstvo svolalo do služeb všechny úřady, co měly co dočinění s temnými bytostmi, i tak malými jako jsou bubáci – aby jim pomohli pochopit přicházející hrozbu. Lyall Lupin byl jedním z těch, koho žádali o členství v Oddělení pro dohled nad kouzelnými tvory, což udělal s radostí. Právě tady se Lyall tváří v tvář potkal s vlkodlakem Fenrirem Šedohřbetem, který byl předveden k výslechu kvůli smrti dvou mudlovských dětí.

Registr vlkodlaků byl notně zanedbáván. Kouzelnická společnost se nechovala k vlkodlakům příliš přívětivě, a proto se vlkodlaci lidí stranili.  Žili v uzavřených skupinkách nazývaných smečky a dělali vše proto, aby se vyhnuli registraci. Šedohřbet, o kterém ministerstvo nevědělo, že je vlkodlak, prohlašoval, že není nic víc než mudlovký tulák a že se cítí naprosto ohromen ocitnutím se v místnosti plné kouzelníků a zděšen mluvením o těch chudáčcích mrtvých dětech.

Šedohřbetovo špinavé oblečení a absence hůlky dokázaly přesvědčit dva přepracované a nezkušené členy vyslýchací komise, ale Lyall Lupin se tak snadno oklamat nedal. Poznal jisté výmluvné znaky v Šedohřbetově chování a vzhledu a navrhl výboru, aby byl Šedohřbet držen ve vazbě až do příštího úplňku, tedy necelých dvacet čtyři hodin déle.

Šedohřbet seděl mlčky, zatímco se kolegové z komise Lyallovi vysmáli (‚Lyalle, drž se těch svých velšských Bubáků, v tom si dobrý.‘) Lyall, muž jindy mírné povahy, vypěnil. Popsal vlkodlaky jako „zlá, bezduchá stvoření, která si nezaslouží nic jiného než smrt“. Komise nařídila Lyallovi odchod a šéf komise se omluvil mudlovskému tulákovi a Šedohřbet byl propuštěn.

Kouzelník, který doprovázel Šedohřbeta z vyšetřovaní, měl za úkol použít na něj paměťové kouzlo, aby zapomněl, že kdy byl uvnitř Ministerstva. Jenže než tak stihl učinit, Šedohřbet se svými dvěma komplici, kteří číhali u vchodu, ho přemohli a trojice vlkodlaků zmizela ve stínech londýnských ulic.

Šedohřbet neztrácel čas a hned svým přátelům řekl, jak je Lyall Lupin popsal. Jejich pomsta kouzelníkovi, který si myslí, že vlkodlaci si zaslouží smrt a nic jiného, musela být rychlá a strašlivá.

Krátce před Remusovými pátými narozeninami, když spal klidně ve své postýlce, Fenrir Šedohřbet násilím otevřel okno a malého chlapce napadl. Lyall se dostal do ložnice včas aby vyhnal Šedohřbeta z domu několika silnými kletbami. Nicméně od toho dne se stal Remus plnohodnotným vlkodlakem.

Lyall Lupin si nikdy neodpustil to, co řekl před Šedohřbetem při výslechu: zlá, bezduchá stvoření, která si nezaslouží nic jiného než smrt. V podstatě jen zopakoval všeobecně rozšířený názor o vlkodlacích, ale jeho syn byl však stejný jako dřív – roztomilý a chytrý – kromě toho strašného období během úplňku, kdy prošel neuvěřitelně nesnesitelnou proměnou a stal se hrozbou pro celé své okolí. Mnoho let Lyall tajil svému synovi pravdu o důvodu útoku, včetně totožnosti útočníka, protože se bál Remusova obviňování.

Dětství

Lyall dělal vše, co mohl, aby našel lék pro svého syna, ale ani lektvary nebo kouzla nemohly jeho synovi pomoci. Od té doby se rodina všemožně snažila skrýt Remusův stav. Když se začaly o chlapcově podivném chování šířit zvěsti, přestěhovali se z vesnice do města. Sousedící kouzelníci a čarodějky si totiž všimli, jak Remus bledne, když měsíc dorůstal, nemluvě o jeho každoměsíčním zmizení. Remus měl zakázáno hrát si s ostatními děti, aby mu náhodou nevyklouzla pravda o jeho stavu. Takže nakonec, i když měl milující rodiče, byl Remus velmi osamělý.

Když byl Remus malý, jeho zadržení během proměn nebylo těžké; dobře zamčená místnost a spousta umlčovacích zaklínadel obvykle stačily. Nicméně, jak rostl, jeho vlčí já sílilo, a když mu bylo deset, už byl schopen vyrazit dveře a rozbít okna. Bylo třeba mnohem silnějších zaklínadel a v Hope a Lyalllovi každým úplňkem rostl strach a obavy. Zbožňovali svého syna, ale věděli, že jejich komunita —už tak vystrašená ze sílící temné aktivity kolem nich— by nebyla shovívavá k volně žijícímu vlkodlakovi. Naděje, které měl pro svého syna se zdály být v troskách a Lyall vzdělával Remuse doma; byl si jistý, že jeho syn nebude nikdy moct chodit do školy.

Krátce před Remusovými jedenáctými narozeninami se na prahu jejich dveří objevil samotný Albus Brumbál, ředitel Bradavické školy. Nervózní a vystrašení Lyall a Hope se mu snažili zabránit ve vstupu, ale nějak se stalo, že o pět minut později seděl Brumbál u krbu, jedl lívance a hrál s Remusem Tchoříčky.

Brumbál vysvětlil Lupinovým, že ví, co se stalo jejich synovi. Šedohřbet se chlubil tím, co udělal a Brumbál měl své špehy mezi temnými stvořeními. Přesto však Brumbál řekl Lupinovým, že nevidí důvod, proč by Remus neměl jít do školy, a popsal opatření, která udělal, aby dal chlapci bezpečné a spolehlivé místo na proměnu. Vzhledem k rozšířenému opovržení vlkodlaky se s Brumbálem shodli, že v Remusově vlastním zájmu budou jeho stav tajit. Jednou za měsíc měl odejít do bezpečného a pohodlného domu v obci Prasinky, hlídaného mnoha kouzly, kde se dalo dostat pouze podzemní chodbou z bradavických pozemků a kde se mohl v klidu proměnit.

Remusovo nadšení bylo mnohonásobně větší než zažil kdy dříve. Byl to jeho životní sen, poprvé se mohl setkat s jinými dětmi a poprvé mohl mít spolužáky a přátele.

Škola

Poté, co byl zařazen do nebelvírské koleje, se ho ujali dva veselí, sebejistí a vzpurní chlapci, James Potter a Sirius Black. Oběma se líbil Remusův tichý smysl pro humor a laskavost, kterou oceňovali, i když jí ne vždy přímo oplývali. Remus, vždycky spíš outsider byl také milý k malému a spíše pomalému Petrovi Pettigrewovi, spolužákovi z Nebelvíru, o kterém by si James a Sirius nemysleli, že by si zasloužil jejich pozornost, ale Remus je přesvědčil. Brzy se tihle čtyři stali nerozdělitelnými.

Remus fungoval jako svědomí celé skupiny, které však bylo občas mimo provoz. Neschvaloval jejich neúnavné šikanování Severuse Snapea, ale měl rád Jamese a Siriuse natolik a byl tak vděčný za jejich přijetí, že ne vždy protestoval tak silně, jak věděl, že by měl.

Jeho tři přátelé se brzy začali zajímat, proč Remus vždy jednou za měsíc zmizí. Díky svému osamělému dětství byl přesvědčen, že by se s ním dál nepřátelili, kdyby věděli, že je vlkodlak, a tak Remus vymýšlel stále propracovanější lži, aby vysvětlil svou nepřítomnost. James a Sirius uhodli pravdu v jejich druhém ročníku. K Remusově vděčnému úžasu však nejen zůstali přátelé, ale také vymysleli geniální způsob jak zpříjemnit jeho každoměsíční izolaci. Také mu dali přezdívku, „Náměsíčník“, která ho provázela po zbytek jeho školních let. Remus ukončil svoji školní kariéru jako prefekt.

Fénixův řád

V době, když ti čtyři opouštěli školu, Lord Voldemort už ovládal velkou část kouzelnického společenství. Pravý odpor proti němu byl soustřeďován v odpadlické organizaci zvané Fénixův řád, ke které se všichni čtyři mladí muži přidali.

Smrt Jamese Pottera a jeho manželky Lily, již měl na svědomí lord Voldemort byla jedním z nejtraumatičtějších událostí v Remusově už tak strastiplném životě. Jeho přátelé pro něj znamenali víc než cokoliv na světě, protože se už dávno smířil se skutečností, že ostatní lidé se k němu budou chovat jako k nedotknutelnému a že nebude mít možnost oženit se a mít děti. A ještě hůř, během dalších dvaceti čtyř hodin ztratil další dva své nejlepší přátele.

Pád Voldemorta, který vzbudil ve zbytku kouzelnického společenství důvod k oslavám, pro Remuse ohlašoval počátek dlouhého období osamělosti a zármutku. Ztratil tři své nejlepší kamarády, Řád byl rozpuštěn, jeho dřívější kolegové se vrátili ke svým rodinám. Jeho matka byla nyní mrtvá, a zatímco Lyall svého syna vždy rád viděl, Remus odmítal ohrozit otcovo klidné žití tím, že by se vrátil domů.

Remus nyní žil „z ruky do huby“, bral práce, které byly hluboko pod úrovní jeho schopností, a opouštěl je vždy předtím, než si jeho spolupracovníci stihli všimnout jeho úplňkových absencí.

(přeložila Tutanchanup)

Vlkodlačí lektvar

Jeden výdobytek kouzelnické společnosti přinesl Remusovi naději: objev Vlkodlačího lektvaru. I když tento nezabránil vlkodlakovi v měsíční ztrátě jeho lidské podoby, omezil jeho proměnu pouze na změnu v normálního, ospalého vlka. Remuse vždy velmi děsila myšlenka, že ve svých stavech nepříčetnosti někoho zabije. Avšak příprava Vlkodlačího lektvaru byla složitá a vyžadovala velmi drahé přísady. Remus neměl žádnou šanci ho získat aniž by odhalil to, čím byl, a tak pokračoval svůj život v osamění a na věčných toulkách.

Návrat do Bradavic

Albusi Brumbálovi se opět podařilo zcela změnit cestu, jíž se ubíral Remusův život, když ho vystopoval do opuštěné, rozpadající se chatrče v Yorkshiru. Remus byl potěšen, že ředitele znovu vidí, a naprosto ho ohromila Brumbálova nabídka stát se učitelem obrany proti černé magii. Brumbálovi se však podařilo ho přesvědčit k přijetí tohoto místa až tehdy, když mu vysvětlil, že spolu s tím by měl k dispozici neomezené množství Vlkodlačího lektvaru, zajištěné mistrem lektvarů, Severusem Snapem.

V Bradavicích se Remus osvědčil jako skvělý učitel s neobvyklým zapálením pro svůj předmět, který však také dokázal svým studentům porozumět. Není divu, že jeho pozornost přitahovali tak trochu odstrkovaní studenti, a tak se Neville i Harry mohli těšit z jeho moudrosti a laskavosti.

Avšak Remusova dávná vada zapracovala. Měl tehdy několik vážných podezření na jednoho ze svých starých přátel, nyní známého uprchlíka, ale nikomu se s nimi nesvěřil. Jeho zoufalá touha někam patřit a být oblíben způsobila, že už zdaleka nebyl tak odvážný a upřímný,  jak kdysi býval.

Nešťastná shoda okolností měla za následek, že Remus podstoupil úplnou přeměnu ve vlkodlaka na pozemcích školy. Zášť Severuse Snapea, jež nikdy nebyla obměkčena následovným Remusovým zdvořilým a uctivým chováním, se postarala o to, aby vešlo ve všeobecnou známost, čím učitel Obrany proti černé magii vlastně byl. Remus považoval za vhodné, aby podal výpověď, a již podruhé opustil Bradavice.

Svatba

S návratem Voldemortovy nadvlády se začaly znovu shromažďovat skupinky odboje a Remus se opět stal součástí Fénixova řádu.

Tentokrát byl však jeho členem i někdo, kdo byl předtím příliš mladý na to, aby mohl spolupracovat s jeho první inkarnací. Růžovlasá Nymphadora Tonksová byla chytrou, odvážnou a zábavnou učednicí Alastora “Pošuka” Moodyho, nejtvrdšího a nejprošedivělejšího Bystrozora ze všech.

Remus, který se tak často cítil sám a smuten, byl nejdříve pobaven, poté ohromen, a poté definitivně okouzlen mladou čarodějkou. Remus nikdy před tím nebyl zamilovaný. Pokud by se toto odehrálo v době klidu a míru, jednoduše by se odstěhoval a našel si práci někde jinde, aby se vyhnul té bolesti pozorovat Tonksovou, jak se časem zamiluje do nějakého přitažlivého, mladého čaroděje kdesi v bystrozorských kancelářích, což očekával, že nevyhnutelně musí nastat. Avšak toto byla válka. Oba byli ve Fénixově řádu zapotřebí a nikdo netušil, co přinese zítřek. Remus se cítil ospravedlněn zůstat přesně tam, kde byl, a ač si nechával své pocity pro sebe, pokaždé se skrytě zaradoval, když mu byla přidělena nějaká noční mise s Tonksovou.

Remuse nikdy nenapadlo, že by Tonksová mohla jeho pocity opětovat, neboť si již zvykl považovat se za nečistého a podřadného. Jedné noci, když vedle sebe leželi v úkrytu před domem známého Smrtijeda, po roce stále vroucnějšího přátelství, Tonksová udělala laškovnou poznámku o jednom z jejich společníků z Fénixova řádu (“I po Azkabanu má stále šmrnc, nemyslíš?”). Remus, než se mohl včas zarazit,  jí odpověděl velmi kousavě, neboť předpokládal, že se Tonksová zamilovala do jeho starého kamaráda (“Tomu taky vždycky každá padla k nohám”). To však Tonksovou nečekaně rozhněvalo. “Věděl bys naprosto přesně, do koho jsem se zamilovala, kdyby sis toho mohl skrz všechnu svojí sebelítost všimnout”.

Remusovou okamžitou reakcí bylo štěstí, jaké nikdy v životě nezažil, jež však téměř okamžitě zlikvidoval pocit ničivé povinnosti. Odjakživa věděl, že se nemůže oženit a riskovat tím, že by mohl předat své hrozné postižení dál. Proto předstíral, že Tonksové nerozumí, čímž ji však ani na chvíli neoblafl. Byla chytřejší než Remus a byla si také jistá, že ji miluje, ale že si to odmítá přiznat kvůli její zdánlivé urozenosti. Avšak Remus se vyhýbal všem dalším misím s ní, téměř s ní přestal mluvit, a co víc, začal se nabízet pro ty nejnebezpečnější mise. Tonksová z toho začala být zoufale nešťastná, neboť byla přesvědčena, že nejenže muž, kterého miluje, s ní nikdy znovu dobrovolně nestráví sebekratší chvilku, ale že možná vkráčí rovnou do náručí smrti raději, než aby se vyznal ze svých pocitů.

Jak Remus, tak Tonsková bojovali proti Lordu Voldemortovi a jeho Smrtijedům v Odboru záhad, což byla bitva, jež vyústila ve veřejné odhalení Voldemortova návratu. Ztráta posledního z jeho školních přátel během této bitvy nijak nezlepšila Remusovo sebevražedné chování. Tonksová tedy mohla jen v zoufalství přihlížet, jak se nabídl, že bude v rámci špehování pro Řád žít mezi spoluvlkodlaky, snaže se přetáhnout je na Brumbálovu stranu. Tím se však vystavoval riziku možné odvety ze strany vlkodlaka, jenž navždy změnil jeho život, Fenrira Šedohřbeta.

Remus se setkal tváří v tvář jak s Šedohřbetem, tak s Tonksovou ani ne o rok později, když se Řád utkal se Smrtijedy v Bradavickém hradu. Na konci této bitvy ztratil Remus dalšího člověka, kterého měl rád: Albuse Brumbála. Brumbála si vážili všichni členové Fénixova řádu, ale pro Remuse byl ztělesněním toho druhu laskavosti, tolerance a porozumění, jakému se Remusovi nedostávalo od nikoho, vyjma jeho rodičů a tří nejlepších přátel, a také byl jediným mužem, jenž mu kdy nabídl plnohodnotné místo v kouzelnické společnosti.

Po tomto krvavém boji, inspirována Fleur Delacourovou, jež se nevzdala své lásky k Billu Weasleovi i přes to, co mu Šedohřbet udělal, se Tonksová s jistou dávkou statečnosti veřejně vyznala ze svých citů k Remusovi, kterýžto byl tímto donucen přiznat sílu své lásky k ní. Navzdory pocitu, že se chová sobecky, se Remus s Tonksovou tiše oženil na severu Skotska, kde jim bylo za svědky pár lidí uzmutých z místní čarodějnické hospůdky. Remus se však nepřestával obávat toho, že přenesl stigma, které ho provázelo, i na svoji manželku a nepřál si žádnou oslavu jejich spojení. Neustále se zmítal mezi radostí z toho, že si vzal ženu svých snů, a hrůzou z toho, co možná přinesl jim oběma.

Rodičovství

Pár týdnů po jejich svatbě Remus zjistil, že je Tonksová těhotná, a zmocnil se ho strach, jaký nikdy v životě nezažil. Byl si jistý, že přenesl svoji kletbu na nevinné dítko a odsoudil tak Tonksovou ke stejnému životu, jaký musela vést jeho matka, navždy na cestách, nemohoucí se kdekoliv usadit ve snaze schovat své, neustále agresivnější dítě z očí. S výčitky svědomí a pln pocitu viny Remus utekl a zanechal těhotnou Tonksovou samotnou, aby poté vyhledal Harryho a nabídl mu, že ho bude doprovázet na jakémkoliv smrt pokořujícím dobrodružství, které ho jen mohlo čekat.

K Remusovu velkému překvapení a nelibosti sedmnáctiletý Harry jeho nabídku nejen odmítl, ale navíc se nad jeho návrhem velmi ročílil a zasypal svého bývalého učitele nadávkami. Vyčetl mu, že se chová sobecky a nezodpovědně. Na to se stal Remus nezvykle nepříčetným a rozvztekleně vyrazil z domu, usadiv se v koutu Děravého kotle, kde dlouho popíjel a tiše zuřil.

Avšak v odstupu několika hodin byl Remus nucen připustit, že mu jeho bývalý svěřenec právě udělil důležitou lekci. Remus vzpomínal na to, jak James a Lily zůstali s Harrym až do své smrti, na to, že jeho vlastní rodiče, Lyall a Hope, obětovali svůj klid i bezpečí, aby udrželi rodinu pohromadě. Hluboce zahanben, Remus hospodu opustil a vrátil se ke své manželce, kde prosil o odpuštění a přísahal, že už ji nikdy neopustí, ať přijde, co přijde. Po zbytek Nymfadořina těhotenství se Remus vzdal všech misí pro Fénixův Řád a učinil svoji prvotní prioritou chránit svoji ženu a dosud nenarozené dítě.

Syn Lupinových, Edward Remus (“Teddy”), byl pojmenován po Remusově nedávno zesnulém tchánu. K potěšení a úlevě obou svých rodičů Teddy neprojevil žádné příznaky lycantropie, zato zdědil matčinu schopnost dle své vůle měnit vzhled. Té noci, kdy se Teddy narodil, Remus na chvíli zanechal ženu a syna v péči své tchýně a jal se hledat Harryho, poprvé od jejich zuřivého střetnutí. Když ho našel, požádal ho, aby se stal Teddyho kmotrem, necítě k němu nic než shovívavost a vděk za to, že ho poslal zpět k rodině, u níž našel tolik radosti a štěstí.

Smrt

Remus i Tonksová se vrátili do Bradavic s poslední bitvou proti Voldemortovi, zanechajíce svého malého syna v péči jeho babičky. Manželé věděli, že pokud by Voldemort tuto bitvu vyhrál, jejich rodina by byla mezi prvními na listu k odstranění – oba byli známými členy Fénixova řádu, Tonksová byla trnem v oku své Smrtijedské tetě, Bellatrix Lestrangeové, a jejich syn s mnoha mudlovskými příbuznými a špetkou z vlkodlaka byl naprostým protikladem čistokrevného kouzelníka.

Poté, co přežil nespočet střetů se Smrtijedy a obratně a odvážně se probojoval ven z mnoha obtížných situací, potkal Remus Lupin svůj konec v rukách Antonína Dolohova, jednoho z nejdéle sloužících, nejoddanějších a nejsadističtějších Voldemortových Smrtijedů. Remus již více nebyl ve své nejlepší bojové kondici, když vtrhnul do boje. Měsíce nečinnosti, kdy používal převážně maskovací a ochranná kouzla, otupěly jeho soubojnické dovednosti, a když se střetl s duelantem Dolohovových schopností, nyní ještě zoceleného bitvou a měsíci zabíjení a mrzačení, Remusovy reakce byly příliš pomalé.

Remusi Lupinovi byl posmrtně udělen Merlinův Řád první třídy a stal se tak prvním vlkodlakem, kterému se dostalo takové cti. Příklad jeho života a smrti udělala mnoho pro rozehnání stínu ležícího na vlkodlacích. Nebyl nikdy zapomenut těmi, kdo ho znali, a zůstal v jejich srdcích jako milý, statečný muž, který ze sebe i za těžkých podmínek vždy vydal to nejlepší a jenž pomohl více lidem, než si kdy sám uvědomil.

Myšlenky J. K. Rowlingové

Remus Lupin byl jednou z mých oblíbených postav v celé Potterovské sérii. Psaní tohoto článku mě nutilo znovu a znovu k pláči, protože jsem nenáviděla to, že jsem ho musela nechat zemřít.

Lupinova lycantropie (bytí vlkodlakem) byla metaforou těch nemocí, které s sebou nesou stigma, jako například HIV a AIDS. Vypadá to, že kolem krevních chorob se vznáší všechny možné předtuchy a pověry, pravděpodobně díky jistým tabu, jež obklopují krev samotnou. Kouzelnická společnost je náchylná k hysterii a předsudkům stejně jako ta mudlovská, a díky postavě Lupina jsem měla šanci tento přístup a chování prozkoumat.

V Potterovských knížkách není nikde odhalen Remusův patron, i když je to právě on, kdo naučí Harryho neobvyklému umění jednoho vytvořit. Je to, ve skutečnosti, vlk – obyčejný vlk, ne vlkodlak. Vlci jsou rodinně založená a neagresivní stvoření, ale Remus podobu svého patrona rád nemá, protože mu stále připomíná jeho neštěstí. Všechno vlčí v něm budí odpor a často vyčarovává beztvarého patrona schválně, obzvláště, pokud někdo přihlíží.

—

Anketa měsíce:

Bonusové otázky a diskuse k anketě zde.

—

 

Originální text od J.K. Rowlingové.
Zdroj textu v původním jazyce:
https://www.pottermore.com/writing-by-jk-rowling/remus-lupin
Duševní vlastnictví překladů vlastních jmen, názvů a pojmů patří pánům Pavlu a Vladimíru Medkovým.

Betace: Teki