Vlkodlaci

Vlkodlaci žijí po celém světě a jsou tradičně považováni za vyvrhele kouzelnického společenství, z něhož často pramení; čarodějky a kouzelníci, kteří se opakovaně účastní lovů anebo tyto tvory studují, jsou vystaveni vyššímu riziku než průměrný mudla. Na konci devatenáctého století velký anglický specialista na vlkodlaky, profesor Marlowe Protesák¹, provedl první obsáhlou studii o jejich zvycích. Zjistil, že téměř všichni z těch, které se mu podařilo studovat a zkoumat, byli kouzelníky či čarodějkami, před tím než byli pokousáni. Také se od vlkodlaků naučil, že mudlové “chutnají“ jinak než kouzelníci, a že mnohem pravděpodobněji na svá zranění zemřou, zatímco kouzelníci a čarodějky přežijí a stanou se vlkodlaky.

Zdroj obrázku

Politika ministerstva kouzel týkající se vlkodlaků byla vždy velmi zamotaná a neefektivní. Vlkodlačí kodex chování, zavedený roku 1637, který vlkodlaci měli podepsat, je zavazoval k neútočení na člověka a bezpečnému uzamknutí sama sebe někde hodně daleko každý měsíc. Nepřekvapivě, nikdo kodex nepodepsal a nikdo nebyl připraven přijít na Ministerstvo a přiznat, že je vlkodlak – problém, kterým pozdější Vlkodlačí registrace také trpěla. Léta letoucí tato Registrace, na které měl každý vlkodlak udat své jméno a osobní údaje, zůstávala neúplná a nespolehlivá, protože mnozí z nově pokousaných se snažili utajit svůj stav a uniknout tak nevyhnutelné hanbě a vyhnanství. Vlkodlaci byli na spoustu let odsunuti mezi sekce Tvorové a Bytosti na Oddělení pro Dohled nad kouzelnými tvory, jelikož nikdo se nemohl shodnout na tom, jestli vlkodlaci patří mezi tvory lidské nebo zvířecí. Na jednu stranu, Vlkodlačí registrace i Útvar pro dopadení vlkodlaků byli oba zařazeny v sekci Tvorů. Zatímco v téže době byla společnost Podpora pro vlkodlaky v nouzi zařazena do sekce Bytostí. Nikdo se ani nikdy nepřišel do Podpory přihlásit, ze stejných důvodů, jako jen velmi málo podepsalo Registraci, a tak byla nakonec její činnost ukončena.

Ke stání se vlkodlakem je nezbytné být kousnut za úplňku vlkodlakem v jeho zvířecí podobě. Když se vlkodlačí sliny smísí s krví oběti, dojde ke kontaminaci.

Mnoho mudlovských mýtů a legend zahrnujících vlkodlaky jsou v podstatě hlouposti, některé však obsahují špetku pravdy. Stříbrné kulky vlkodlaka nezabijí, ale směsice stříbrného prášku spolu s dobromyslí, aplikované na čerstvé kousnutí ránu uzavře a zabrání tak vykrvácení oběti (ačkoli jsou vyprávěny tragické příběhy obětí, které raději prosí o smrt, než by dál žili jako vlkodlaci).

V druhé polovině devatenáctého století bylo vynalezeno několik lektvarů, které mírní účinky lykantropie. Nejúspěšnější byl jak známo Vlkodlačí lektvar.

Měsíční přeměna je pro vlkodlaka, pokud se neléčí, nesmírně bolestivá a obvykle je provázena bledostí a špatným zdravotním stavem. V jeho nebo její vlčí podobě vlkodlaci zcela ztrácejí svůj lidský úsudek pro správné a špatné. Avšak není správné tvrdit (jako některé orgány, zejména profesor Emerett Pikard ve své knize Vlčí nezákonnost aneb Proč si lykantropové nezaslouží žít), že trpí trvalou ztrátou morálního cítění.  Jako lidé mohou být vlkodlaci stejně tak hodní a laskaví jako kdokoli jiný. Alternativně ale mohou být nebezpeční i jako lidé, stejně jako v případě Fenrira Šedohřbeta, který se pokouší pokousat a zmrzačit kohokoliv i jako člověk a brousí si pro tyto účely nehty jako drápy.

Pokud je člověk napaden vlkodlakem, který je stále v lidské podobě, u oběti se mohou vyvinout určité mírné vlčí vlastnosti jako záliba v krvavém mase, ale jinak by neměl trpět žádnými dlouhodobými škodlivými účinky. Nicméně každé kousnutí či škrábnutí vlkodlakem zanechá trvalé jizvy, nezáleží, jestli byl on nebo ona v době útoku ve vlčí podobě.

Zatímco ve své zvířecí podobě je vlkodlak vzhledem téměř k nerozeznání od skutečného vlka, ačkoli čenich může být o něco kratší, zornice menší (v obou případech “lidštější“) a ocas má spíš jako chuchvalec, než aby byl baculatý a huňatý; skutečný rozdíl je ale v chovávání. Opravdoví vlci nejsou příliš agresivní, a obrovské množství pověstí, které je popisují jako bezduché predátory, slouží kouzelnickým úřadům k poukázání na vlkodlaky, ne na skutečné vlky. Je velmi nepravděpodobné, že by vlk zaútočil na člověka, stává se tak pouze za výjimečných okolností. Zato vlkodlaci se téměř výlučně zaměřují na lidi a představují jen velmi malé nebezpečí pro jakákoliv jiná zvířata.

Vlkodlaci se obecně množí útoky na nevlkodlaky. Stigma obklopující vlkodlaky bylo po celá staletí tak extrémní, že jen málokterý vlkodlak se oženil a měl děti. Když si však vlkodlaci vzali lidského druha, nenašel se žádný důkaz toho, že by předali lykantropii svým potomkům.

Zvláštní případ nastane, když se za úplňku potkají dva vlkodlaci a spáří se (vysoce nepravděpodobná událost, ke které, jak známo, došlo pouze dvakrát). Výsledkem budou vlčata, která se podobají opravdovým vlkům ve všem kromě jejich vysoké inteligence. Nejsou agresivnější než normální vlci a nevybírají si k útoku člověka. Takový vrh byl nechán volně žít, za podmínek extrémního utajení, v Zapovězeném lese v Bradavicích s laskavým svolením Albuse Brumbála. Mláďata vyrostla v překrásné a inteligentní vlky, a někteří z nich tam stále žijí, což dalo vzniknout příběhům, že les obývají “vlkodlaci“ – příběhy se nikdo z učitelů, ani hajný, nepokoušel vyvrátit, jelikož držet studenty dál od lesa je, podle jejich názoru, velice žádoucí.

Poznámka k překladu:
¹) Originál Marlowe Forfang, poznámka Evellin

Originální text od J.K. Rowlingové.
Zdroj textu v původním jazyce:
https://www.pottermore.com/writing-by-jk-rowling/werewolves
Duševní vlastnictví překladů vlastních jmen, názvů a pojmů patří pánům Pavlu a Vladimíru Medkovým.

Betace: Tutanchanup