Webcast #5: Harry, Ron, Hermiona & Joanne

Scholastic: O Ronovi, Harrym a Hermioně píšete už velmi dlouho – jak velká část vaší osobnosti se do nich promítla?

J. K. Rowlingová: Na to mě napadá jeden dobrý argument, a sice, že kus autora je v každé postavě, kterou vytvoří. Musí to tak být. Je nutné dokonale porozumět tomu, čím si vaše postavy procházejí, což znamená, že se musíte vžít do mnoha různých myslí. Ovšem pokud jde o Harryho, Rona a Hermionu, jsem z velké části v každém z nich. Harry je zvídavý. Nestal se nejoblíbenější postavou z dobrého důvodu, jelikož právě on musí být tím pátravým člověkem, tím, který splní úkol.

Někoho takového často není snadné mít rád, protože jeho chyby většinou nepatří k těm všedním. Harry je ale téměř vždy připraven zakročit, má oči stále otevřené a to mu dává určitou sílu. Je trochu odtažitý, což není zrovna milá vlatsnost, avšak takoví rezervovaní lidé bývají často dosti výjimeční a schopní něčeho dosáhnout. Většina autorů je do jisté míry trochu odcizená světu, takže pokud se s odstupem podívám na své tři hrdiny, mohu říct, že právě tato moje část se nejspíš promítla do Harryho. S Hermionou je to jednodušší.

Hermiona je jakousi přehnanou verzí mě samé v jejím věku. Není sice úpně stejná, ale i já jsem od rána do večera ležela v knihách a rozhodně jsem byla ten, kdo by šel po odpovědích pátrat do knihovny. Tak bych se postavila všem výzvám, které by mi Bradavice nastražily – šla bych najít správnou knihu.

V Ronovi byste také našli mnohé ze mě. Jeho charakteristický smysl pro humor mě vždy dokáže rozesmát. Neříkám, že by mě nerozesmál jiný styl humoru, ale ten jeho zkrátka zbožnuju – vždyt zjevně vychází ze mě. Konec konců, jsem to já, kdo ty vtipy vymýšlí.

Scholastic: Jako čtenáři se ztotožujeme se všemi třemi, a to hlavně proto, že se, v jistém smyslu, vypořádávají se stejnými problémy, jako my.

J. K. Rowlingová: Rozhodně. Svou oblíbenou reakci na knihu jsem vyslechla od jednoho z prvních čtenářů, tuším že v roce ’97 nebo ’98. Byl to malý chlapec, snad desetiletý, podíval se tehdy na mě řekl: “Ta knížka se mi vážně líbí.” “Moc děkuju,” odpověděla jsem a chlapec pokračoval: “Harry většinou vůbec neví, která bije, stejně jako já.” To na mě velmi zapůsobilo, protože myslím, že – víte, v jeho věku – si dělal legraci a zárověn to myslel vážně. Pomyslela jsem si: “Výborně. Právě jsi to všechno shrnul.” Každý z nás někdy zažije ten pocit “Jsem tady jediný, kdo nechápe, co se děje?” Všichni jsme se tak už cítili. Myslím, že když jste mladí a nastupujete na novou školu, je ten dojem silnější než kdy jindy.

Student: Když jste psala knížky, věděla jste, že čtení o Harrym, Hermioně a Ronovi nám pomůže překonávat naše problémy?

J. K. Rowlingová: Myslím, že nevěděla, protože když píšete, jste dokonale zabraní do svého světa – žijete v něm, prožíváte příběh – takže abych byla upřímná, poslední věc, která vás zajímá, je: Jak to asi bude někdo číst? Jste příliš zaneprázdnění tvorbou. Až mnohem později jsem si pomyslela: “Páni!”, to když jsem začala dostávat dopisy, především o věcech, jako je šikana. Dostala jsem mnoho dopisů od chlapců, kteří říkali: “V mojí třídě je jeden takový Draco Malfoy,” i od dívek, které si stěžovaly: “Znám pár Pansy Parkinsonových.” To pro mě znamenalo hrozně moc, doufala jsem, že lidé čelící podobným překážkám si řeknou: “Vždyt nejsem sám. Někteří lidé jsou zkrátka zlí, ale se mnou to nemá nic společného. Musím si najít způsob, jak se s tím vypořádat.” Za tuto odezvu jsem proto byla velmi vděčná.

Zdroj textu v původním jazyce: http://www.snitchseeker.com/harry-potter-news/jk-rowling-full-harry-potter-reading-club-webchat-discussion-transcript-now-available-91349/
Zdroj původního videa: https://www.youtube.com/watch?v=K3beaonl79w
Duševní vlastnictví překladů vlastních jmen, názvů a pojmů patří pánům Pavlu a Vladimíru Medkovým.

Betace: Tutanchanup